Heraldika.eu - Navrhování nejen městských a obecních symbolů, erbů, znaků či vlajek

Rozhovor pro časopis Reader’s Digest Výběr

V říjnu 2007 jsem poskytl příjemný rozhovor pro časopis , který vyšel v 2.ledna roku 2008.

Složte si rodinné puzzle

Tak trochu hra a tak trochu i detektivní pátrání. Tak popisují genealogii lidé, kteří propadli zájmu o historii vlastní rodiny a tráví dlouhé hodiny hledáním v rodinných archivech, obecních matrikách, ve starých pozemkových knihách, v knihách svatebních zápisů... Z nalezených dílků se pak snaží poskládat osudy dávných generací a ze zorného úhlu minulosti nově pohlédnout na vlastní život. Podle Arnošta Drozda, člena České genealogické a heraldické společnosti v Praze, mnozí tajně doufají, že při pátrání objeví nejen staré rodinné příběhy, ale i nějakého slavného příbuzného či dokonce předka s modrou krví. Zejména poslední přání ovšem patří do kategorie zbožných. Šlechtické rodokmeny jsou totiž zpracovány tak dokonale, že bychom o svém vznešeném původu věděli už dávno. Stejně jako Arnošt Drozd (31), potomek starého šlechtického rodu von Drost z Vestfálska, který do Čech přesídlil před dvěma sty lety a první zmínky o něm jsou z 12. století.

„O svém původu jsem se dozvěděl po roce 1989, dřív se o tom v naší rodině raději moc nemluvilo,“ vypráví pražský projektant. Když se ponořil do rodinných archivů, měl už představu, co ho tam čeká – jen si chtěl informace, které znal z ústního podání, ověřit. Narazil ale i na skutečnosti, o nichž neměl tušení; některé dokonce ovlivnily jeho současný život. „Zajímavé bylo například zjištění, že můj prapra…dědeček byl tajným strážcem císaře Františka Josefa. A také jsem konečně pochopil, proč mě v dětství rodiče neradi viděli hrát karty.

Z dobových dokumentů totiž vyplynulo, že jeden z mých praprapředků zchudl právě proto, že byl vášnivý hráč,“ přiznává s úsměvem inženýr Drozd a vážněji dodává. „Na svůj rod jsem pyšný. Když vidíte, jak významní byli vaši předci, pocítíte i vy touhu něco dokázat. A uvědomíte si, že povahové rysy nestojí a nepadají s vaší osobou. Vy jste je převzali po svých předcích a předáte je dál. My, Drozdi, jsme po staletí rozvážní, žádná horká krev. A takoví budeme nejspíš i za dvě stě, tři sta let.“ A právě to je na genealogii vzrušující. Dozvíte se nejen to, kdo vlastně byli vaši předci, ale hlavně jací byli. Tajit dech se vám ovšem může i při procházení historie rodů, s nimiž vás neváže pouto pokrevní, ale řekněme obchodní.

Grunt pro Vepřeka

„Víc než velké dějinné události mě na historii zajímají osudy obyčejných lidí,“ říká Marie Štěpánová z Letohradu, jež se specializuje na zpracování matričních zápisů a doprovodných dokumentů v regionu Podorlicko a Poličsko. „Když zákazníkům píšu rodovou kroniku a narovnám vedle sebe data a události, nejednou se takový příběh – často tragický – vyloupne. Z některých mě mrazí dodnes.

Třeba když někde hluboko v 18. století v tmavé nevětrané světnici v jednom koutě rodí matka dítě a v druhém umírá její desetiletá dcera na souchotiny. Nebo když čtu, jak negramotný voják před tím, než bude s regimentem mašírovat do neznáma, smolí v josefovské pevnosti v roce 1797 s pomocí kamaráda pořízení ohledně chalupy: Já, níže podepsaný, známost činím, poněvadž já jedenkráte při vojanském stavu sem a již jedenkráte pryč mašírovat musím, a nevím, jestli mně všemohoucí Bůh šťastné navrácení dá a nebo ne, tak tehdy já, jakožto hospodář od mého gruntu chalupu svou... mému strejci Josefovi Vepřekovi můj grunt pouštím.“ Ten voják se už domů nevrátil.

Lecjaký zajímavý příběh vylovila paní Štěpánová i z historie vlastního rodu: „Můj předek, poličský kožešník a zběhlý student církevního semináře, napsal nejstarší pamětní knihu města a moje nevím kolikátá prabába zase porodila pět nemanželských dětí. Už asi nikdy nezjistím, jestli by-la ,lehčích mravů‘ nebo jí hospodář, u kterého sloužila, sliboval ,Jednou si tě vezmu‘,“ uzavírá paní Štěpánová.

Být objeven...

Vydat se na expedici proti proudu času chce dobrou přípravu. V první řadě musíte obejít nejstarší žijící předky a příbuzné a pokusit se z nich dostat co nejvíc informací o rodině, přesvědčit je, aby vám ukázali dobové dokumenty, fotografie, dopisy a nasměrovali vás k dalšímu pátrání. Tím může být třeba tak vzdálený příbuzný, že jste o jeho existenci dosud neměli potuchy. Může se vám ale stát i věc zcela opačná – že si někdo najde vás. Jednou zazvoní telefon a cizí hlas vám sdělí šokující novinu, že zemřel bohatý strýček v Německu a vy jste jediný dědic. Pohádka? Tak trochu, ale i zázraky se občas dějí.

Podle právničky Nory Blachutové, jež pro rakouské a německé klienty vyhledává předky žijící v České republice, je dědictví asi nejčastější důvod, proč se na ni lidé ze zahraničí obracejí. „Někdy jsem pouze součástí většího pátrání, protože občas se případ táhne přes několik evropských zemí,“ upřesňuje doktorka Blachutová. „Svou roli v tom sehrála geopolitická situace na našem území, samozřejmě válka, útěk před nacisty a také emigrace poválečná,“ vysvětluje, proč jsou některé evropské genealogické a notářské kanceláře v jistém směru propojené. Její kroky vedou nejčastěji tam, kde jsou matriční knihy, které u nás už od třicetileté války vedeme s velkou pečlivostí. I tak se ovšem pátrání může zamotat. „Někdy máte pouze datum narození zůstavitele a jen doufáte, že podle něj najdete v matrikách jeho rodiče a tím pádem i další příbuzenské větve.

Občas ovšem důležitý údaj prostě nedohledáte a musíte to vzdát. Nebo naopak zjistíte takový počet příbuzných, že se pátrání košatí téměř nad síly jednotlivce,“ líčí doktorka Blachutová. Jako příklad uvádí případ, kdy otec zůstavitelky byl třikrát ženatý, přičemž s manželkami měl pětadvacet dětí. Když si pomyslíte, že každé se oženilo či vdalo a mělo vlastní potomky... zkuste je pak všechny vyhledat a zjistit, kdo je po smrti, kdo ještě žije a kdo založil – v duchu rodinné tradice – další, nové rodiny! V příbuzenském labyrintu vás možná napadne otázka: kam až je člověk vlastně schopen sledovat stopu? Kolik máme doložitelných předků? Paní Štěpánová na svých webových stránkách uvádí, že jedna generace obnáší v historii asi 30 let a každá další znamená dvojnásobný počet přímých předků. Za deset generací nám tedy genové dědictví předalo 512 lidí.

K podobnému číslu dospěl i Vít Pokorný (26), informatik a správce sítě z Prahy. Svoje povolání tenhle genealog–amatér nezapře. Rozevírá přede mnou vzorně zpracovaný rodokmen, doplněný o dobové fotografie a dokumenty. Ač ho sestavil pomocí moderní techniky, dýchá z něj milá nostalgie časů dávno zaprášených. V elektronické podobě tenhle rodokmen představuje jakousi osobní kroniku každého člověka, který v něm figuruje. Na obrazovce počítače stačí kliknout na ikonku se jménem a otevře se vám vše, co se během šesti let práce Vítkovi o konkrétní osobě podařilo zjistit.

Za tajemstvím pradědečkovy duše

Překvapením ovšem není konec. Vítek opatrně vyndává z desek skutečný poklad: deník, který si během první světové války vedl jeho pradědeček. Fascinovaně obracím chatrné listy, z nichž na mě vyskakují věty psané úhledným rukopisem. Vypovídají o strachu, ale i o naději. „Trvalo mi rok, než jsem přelouskal první tři díly z původně osmi deníků, které zachycují pohled řadového vojáka obří rakousko-uherské armády na dění v zákopech. Mě vždycky zajímala historie, ale když držíte v ruce takovou vzácnost, začnou historická data a události dostávat jiné obrysy. Co se dosud odehrávalo pouze na stránkách knih, je vám najednou bližší,“ konstatuje.

Škoda, že si podobný deník nevedlo mnohem víc lidí, s nimiž je Vítek spřízněn, říkám si v duchu, když se dozvídám, že strýc jeho prababičky pracoval na stavbě Suezského průplavu a bratr stavitele Gustav Schmoranz byl počátkem 20. století ředitelem Národního divadla. „Dřív jsem Národní divadlo vnímal jen jako historickou budovu. Od té doby, co vím o naší spřízněnosti s jeho dávným ředitelem, chodím kolem s mnohem větším zájmem,“ svěřuje se mladý genealog. Z líčení životních cest jeho předků se vyklube úvaha, k níž ať tak, či onak došli všichni, s nimiž jsem při přípravě tohoto článku mluvila: jakmile začnete po životních osudech předků pátrat, zjistíte – někdo s překvapením, někdo s úlevou – že lidské sny, trable, radosti, touhy a přání jsou po staletí víceméně stejné. Mění se pouze kulisy, osoby a obsazení.

Rady pro začínající genealogy

• Ještě než se vydáte na matriku, za-čněte s pátráním v rodinných archivech, u žijících příbuzných a jejich známých.
• Pokud se jmenujete ryze česky, moc hluboko do minulosti se vám podle genealoga Arnošta Drozda asi dostat nepodaří. V záplavě jmenovců se ztratíte.
• Čím dál do minulosti se dostanete, tím bude pátrání složitější. Právnička Nora Blachutová běžně luští staré zápisy v matrikách psané švabachem. Pro amatéra těžký oříšek...
• Matriky vznikly po třicetileté válce, takže nemáte-li modrou krev, dřívější předky se vám s velkou pravděpodobností vypátrat nepodaří.
• Ulehčit pátrání si můžete hned na začátku tím, že absolvujete kurz, který pořádá Česká genealogická a heraldická společnost v Praze. V tom základním se naučíte vyznat se v archivech, správně číst zápisy, rozluštit písmo.
• Pomocnou ruku (nejen) začátečníkům podává i projekt Genea, na jehož adrese najdete všechny potřebné informace, databázi archivů a rady,
jak se vyznat například v církevních pramenech nebo katastrech.katastrech.

Katalog lidstva

Třicet minut cesty od amerického Salt Lake City, v úzkém kaňonu ve Wasatch Mountains, je hluboko do žulových hor vytesaná síť sklepení, kde je uložené obrovské množství mikrofilmů o lidské rase nashromážděné za 60 let. Všude jsou bezpečnostní kamery a sklepení chrání silné ocelové pláště, které jsou údajně schopné odolat nárazu deseti kilotun. The Granite Mountains Vaults jsou místem, kde se pořizují kopie uložených mikfrofilmů a distribuují se do více než 3400 LDS Family History Centres, malých satelitních knihoven, rozmístěných v 64 zemích světa.

Impozantní mormonský lidský katalog je výsledkem misionářského zápalu. Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů věří, že manželství a rodinný život představují klíčové prvky lidské existence, že mohou trvat věčně. Pro kontakt se zesnulými příbuznými je podle církve nutné, aby její členové shromažďovali informace – především data narození, křtů a sňatků. Aby genealogii svým členům usnadnila, rozhodla se církev už před sto lety vy-užívat a shromažďovat informace z matrik a farností z celého světa. V sázce není jen mormonská víra, ale obrovský inventář lidských příběhů, vždyť některé prohrávají svůj boj s plísní nebo s poněkud bibličtějšími událostmi, jako jsou zemětřesení nebo povodně.

Církev uvádí příklad požáru, který zničil celý rejstřík vládních dokumentů na Cookových ostrovech v jižním Pacifiku. Protože vláda nemohla vystavit ani rodné listy nebo pasy, požádala LDS, která měla všechny záznamy na mikrofilmech, pořízené jen o několik měsíců dřív, o pomoc. A tak zásluhou mormonské církve mohly Cookovy ostrovy fungovat dál.